Jak jsem na něj zírala

„Slečno, nemohla byste si, prosím, sundat ty nožičky a obout zase botičky? Víte, já bych si také ráda sedla,“ požádala jsem s úsměvem sotva plnoletou dívku s fialovou hlavou, která zabírala celou čtveřici sedadel v poměrně zaplněném osobním vlaku. „Trhni si,“ ucedila hlava.

Vzhledem k tomu, že už jsem i babičkou, dožralo mě přinejmenším to tykání a trhat jsem si nehodlala vůbec ničím. Zaváhala jsem jen na úplně malý okamžik, než jsem se rychle sehnula a popadla jednu tu její botu. Než se slečinka vzpamatovala, odnesla jsem ji na druhý konec vagónu a uložila pod strop tam, kam by měla správně patřit zavazadla, která zabírají místa k sezení. Slečna ječela jako Viktorka, když si pro ni v ponožce cupitala. „Fte vůbec normální?“ klepala si na čelo dáma, která i bez zavazadel zabírala dvě místa a ještě si rvala do úst obrovskou drobivou buchtu. Možná že ne, ale děvenka si třeba bude dávat větší pozor na pusu. Příště by ty botičky mohly letět rovnou z okna. Většinou však cestou ze zaměstnání nemívám energii na vychovávání cizích puberťáků. Úplně mi stačí ti moji vlastní. Tehdy uplatňuji mnohem zábavnější způsob získávání volného místa. Je to taková moje hra. Vyhlédnu si toho nejzamračenějšího chlapa, který svými věcmi zabírá další místo, nasadím zářivý úsměv, lehce se k němu nakloním a sladce se zeptám :“Můžu za vámi?“ Nastává moje oblíbená fáze, kdy se sveřepý ksicht najednou změní v příjemný obličej a muž rychle sbírá tašky i svršky, aby mi připravil místo. V letním oblečení je tato metoda obzvláště účinná. Tím však moje komunikace zpravidla končí, mám po ruce knížku a snažím se číst. A také už dávat pozor, abych moc neukazovala, co čtu. Poslední titul – NEVĚRA Pro podváděné a podvádějící od Petra Šmolky – totiž mého spolucestujícího zaujal natolik, že na mě celou cestu loudil podrobnosti a na nádraží potom i rande. Minulý týden jsem zase při čtení zahlédla, že unavený pán, který sedí naproti, začíná klimbat. Když jsem se k němu vnutila na volné místo, tak jsem si ho nějak moc neprohlížela, ničím mě nezaujal. Teď jsem zvedla oči od knihy a naproti mně spal Richard Gere. Úplně ten stejně zvláštní tvar očí, stejné rysy, prošedivělé vlasy… Zírala jsem na něj jako uhranutá, pusu jsem si bezděky přikryla dlaní. Najednou se probral, zkontroloval, kde jsme a pak si všiml, jak civím. „Co je?“ „Prosím vás, nemohl byste ještě na chvíli zavřít oči“, žadonila jsem, nemoha se smířit s tím, že je můj idol najednou fuč. „Proč?“ zeptal se, ale oči poslušně zavřel. „Protože když spíte, tak vypadáte úplně jako Richard Gere.“ Když oči zase otevřel, zjistil, že vlak už zastavuje v jeho stanici. Rychle vystartoval ze sedadla a ani se nestačil rozloučit. Zůstal však stát na peróně a nevěřícně koukal, jak mu mizím z dohledu. Určitě jsem mu nasadila brouka do hlavy a teď se doma snaží zjistit, jak vypadá se zavřenýma očima. Jenomže když je zavře, tak se to dost blbě zjišťuje. Co myslíte? Požádá manželku, aby ho vyfotila? Ale jak jí to vysvětlí? Nebo to zvládne mobilem? Možná si však také jen myslí, že „nejfem“ normální.