Jak jsem se odmítla stát tlusťochem

Dámským debatám o dietách jsem se vždycky vyhýbala obloukem. Byla jsem přesvědčená, že si za špeky může každý sám, protože se přežírá. Díky své celoživotní štíhlosti, kterou jsem brala jako samozřejmost, jsem se touto otázkou nemusela nikdy zabývat. Tedy až donedávna, protože jsem přes léto nečekaně „vytloustla“ z té úžasné kožené sexy sukně.

I když, zase tak nečekané to nebylo. Jednak jsem přestala kouřit a navíc mi stávkující koleno překazilo celou volejbalovou sezónu. Když jsem s hrůzou zjistila, že jsem v oblíbené sukýnce nacpaná jako jitrnice, rázem se z ní stala sukně „motivační“. Stáhla jsem si do mobilu aplikaci Kalorické tabulky a poctivě jsem hlídala a zapisovala málem každé sousto. Bylo to docela poučné, protože jsem zjistila, že některé potraviny, které se tváří úplně zdravě, mají větší voltáž než poctivý smažený řízek. Nastavila jsem si tam, že chci zhubnout pět kilo a za celých čtrnáct dní jsem ani jednou nepřekročila povolené množství kalorií. Výsledek? Kilo jsem přibrala. Že bych si tam zadala moc těch pravidelných spalovacích aktivit, jak říkala dcera? To asi ne, vždyť jsem tam nezapsala třeba ani sex. No přece to nebudu chlapovi stopovat… Prostě tudy cesta nevede. Pak jsem se po dlouhých letech setkala s kamarádem Karlem, který mi tvrdil, že zhubl díky dělené stravě. „To je ta Kořínková, ne? Vzpomínám si, že to byl před lety velký hit, ale mně celé to slavné dělení na kytičky a zvířátka připadá úplně nesmyslné, vždyť to nemůže fungovat.“ Nepřesvědčoval mě, jen mi večer poslal fotku, abych na vlastní oči viděla, jak vypadal, když přestal kouřit a vypapkal se z osmdesáti na sto patnáct kilo. Následující týden byl nabitý všelijakými oslavami s fůrou biftečků, chlebíčků a dortíků. Váha zase poskočila o kousek nahoru. Tak dost, tohle musím za každou cenu zarazit! Přečetla jsem si doporučený jídelníček populárního výživového poradce Petra Havlíčka a došla jsem k závěru, že by mě po dvou týdnech takové stravy určitě přestal bavit život. Ostatní pseudoodborníci mě pro změnu zase jen utvrdili v přesvědčení, že zdravá strava, snaha o návrat k přírodě a duchovno, jsou v dnešní době velmi výnosným obchodem, který v žádném případě nehodlám podporovat. Vzpomněla jsem si na Karlovu fotografii a řekla si, že za zkoušku nic nedám. Nastudovala jsem potřebné informace, a zjistila, že ona zvláštní herečka, libující si v divokých barevných kreacích, dietu nevymyslela, ale pouze upravila a zpopularizovala. To mě, přiznávám, trochu uklidnilo. Pro začátek jsem si vytiskla a pověsila na ledničku chytrou tabulku, abych pořád nemusela vzpomínat, co s čím mohu nebo nemohu kombinovat a našla jsem si aktivní skupinu „dělenek“ na facebooku, to kdybych potřebovala radu, podporu nebo inspiraci ve formě odpovídajících receptů. „To je ale vypečená dieta,“ smál se můj muž, když viděl, jak snídám tlačenkou bez chleba. Dokonce si takovouhle „dietářku“ musel vyfotit, aby pobavil i kamarády. Moje škvarková pomazánka mu moc chutnala, ale jen do momentu, než zjistil, že je sójová. To trošku nadával, ale pak uznal, že mu ji nikdo nenutil a rodině přece vařím úplně normálně. Omezila jsem pouze bílé pečivo a přidala zeleninu, což jim naštěstí celkem vyhovuje. Před pár dny však usoudil, že bude muset asi ty bagetky lépe kousat, protože bližším průzkumem zjistil, že se mu podařilo vyprodukovat, s odpuštěním, úplně cereální hovno. Doufám, že to nebude jediný výstup (doslova) mé snahy o zdravější výživu rodiny. Řekla bych, že efekt dělené stravy nespočívá ani tak v tom, že se nemíchají dohromady živočišné bílkoviny a sacharidy, ale že si člověk začne dávat větší pozor na to, co si skládá na talíř a nesplácá dohromady páté přes deváté. Výsledek se tentokrát opravdu dostavil: co týden – to kilo. Ti, kteří si mě na začátku nejvíc dobírali, se začínají nenápadně pídit po mé rozdělovací tabulce. No, a na koženou sukni to vidím tak za čtrnáct dnů. A co jste vyzkoušeli vy?