Nejraději bych se mu zakousla do zadnice

Kopal do ní a nadával do debilů. Vyděšená fenka se krčila před dalšími ranami a vůbec nechápala, proč se na ni páníček zlobí. Vždyť na něj doma tak moc dlouho čekala, tolik už se potřebovala vyvenčit, ale vydržela to, protože v bytě se to nesmí. To ona už dobře ví. Dostala by. Dočkala se, a byla na sebe pyšná, že to zvládla, i když jen tak tak. Nikdo ji však nepochválil. Konečně jsou před domem a přichází úleva, s ní ale také křik a rány.

Bylo to zrovna na Valentýna. Šla jsem centrem Brna, pozorovala jsem muže a typovala, který z nich dnes přinese partnerce dárek. Přemýšlela jsem také o svém mladém kolegovi, který prohlásil, že oni s přítelkyní Valentýna neslaví, že na takové blbosti nejsou, a kdyby to šlo, zrušil by i Vánoce. Připadlo mi to smutné, obzvláště u mladých lidí, kteří spolu začínají žít. Vsadila bych se, že jeho přítelkyně to vidí úplně jinak, ale netroufá si odporovat. Z myšlenek mě najednou vytrhl ten běsnící mladík, jehož krásná, středně velká žíhaná fenka si dovolila udělat bobek na chodníku. Místo aby vytáhl z kapsy pytlík a hovínko sebral, div psa nepřizabil, že nevydržel až někam do parku. „Hned toho nech!“ zareagovala jsem jako jediná, i když byla ulice plná lidí. „Drrrž huuubuuu!!!“ zařval na mě s nepříčetným výrazem. Usoudila jsem, že není pravá chvíle na hrdinství. Ten magor by mi nejspíš v příští chvíli jednu natáhl a ta jeho psinda by mě ještě pokousala, protože by vůbec netušila, co se to děje. No, hlavně že do ní přestal kopat. Aspoň prozatím. Kdybych se do ní mohla aspoň na chvilinku převtělit, s gustem bych ho pořádně hryzla do zadnice. Můj muž mi doma vždycky domlouvá, že se nemám pořád do všeho plést, nebo jednou špatně dopadnu, ale to prostě nejde. Mám teď každou chvíli před očima to naříkající zvíře a přemýšlím, co je to za chudáka, který si svoje problémy a mindráky vybíjí na živé bytosti, která ho, dost možná jako jediná, opravdu miluje a nechce mu ublížit, ač by lehce mohla. Vím dobře, že takových případů je spousta, a že nemůžu ochránit všechny bité psy, týrané děti a opuštěné stařečky, ale také nevydržím jen přihlížet, když jim přede mnou někdo ubližuje, přestože to pak většinou schytám. Jako tehdy, když mě ta, nejspíš zdrogovaná, ženská prohodila stolkem s Oriflamem – http://kobosilova.blog.idnes.cz/c/215882/Maji-tyto-deti-sanci-ze-z-nich-vyrostou-slusni-lide.html#t2 Ale říkám si, že příště už se třeba přece jen někdo přidá. Abychom neskončili smutně, dovolte mi malou vzpomínku na našeho dalmatina Cardu. Protože jsme bydleli v centru města, také jsem se ho snažila naučit, že se má vyvenčit až na trávě ve psím výběhu. On si však zafixoval jako hlavní právě jen tu trávu, a z jeho pohledu stačilo i to, když z dlažby vyrůstalo jedno malinkaté stébélko. Bylo to pro něj povolení, že na něm může klidně udělat svou hromádku. Vzhledem k tomu, že mám stále po kapsách zásobu sáčků, tak mě jeho důslednost pokaždé především pobavila.