Už máte řidičák na koloběžku?
Když se mi podařilo zahnat velmi ulevující myšlenky na to, jak stresory poměrně sadisticky sprovodit ze světa, vzala jsem si papír a tužku. S lidmi toho moc nenadělám, jen se těm negativním budu snažit co nejvíce vyhýbat. Jistě je však spousta věcí, které se ovlivnit nebo úplně odstranit dají. Napsala jsem si pár nejdůležitějších bodů, kterými bych mohla začít. JALOVÉ AKTIVITY - Nemusím se přece nechat zahlcovat všemi možnými výzvami, které mě sice lákají, ale předem tuším, že na ně nebudu mít dostatek času, a tím pádem nikam nepovedou. Ty, které delší dobu opravdu nikam nevedou, tedy raději vyruším, abych získala čas a energii na záležitosti, které mi přinesou naplnění. ZAJETÉ KOLEJE – Nebudu se nutit dělat věci, které nechci. Proč se držet nefunkčních vzorců, o kterých vím, že mi neprospívají. Jen proto, že jsou známé a bezpečné? To mě přece nikam neposune. PŘÁTELÉ - Dobří přátelé postupně někam zmizeli. Šli jsme společně kratší nebo delší kus naší životní cesty a najednou se vzdalují. Chtějí to vzít úplně jinudy. Možná se ještě někdy potkáme, možná že ne. Je důležité vybudovat si nová důvěrná přátelství se stejně naladěnými lidmi a uvědomit si, že přátelé jsou mnohem důležitější než věci, které si chceme koupit. ZBYTEČNÉ STAROSTI - Ne ta konkrétní věc, ale to že se strachujeme, nám působí veškeré starosti. Většina strachů se vůbec nenaplní, a když, tak nakonec vůbec nejsou tak strašné jako naše představy. Takže už žádné malování čerta na zeď, protože myšlenky na špatné události zabírají místo těm radostným. A čím jsem začala nejdříve? Autem. Proč se mám trápit tím, kolik stojí benzín? Proč věčně pátrat, kde je nejvýhodnější povinné ručení a bát se, že přijdu kvůli nějaké hlouposti o bonusy? Proč mám pořád někoho prosit, aby se podíval, co to má moje vozítko za novou chorobu? Samotné řízení je navíc pro mě činností natolik stresující, že se pravidelného používání tohoto svého (ne)umění ráda vzdám. Jedno auto v rodině stačí, a když ne, aspoň si ve vlaku přečtu pár kapitol navíc. Prodala jsem auto a koupila jsem si krásnou červenou koloběžku. Při překonávání kratších vzdáleností ve městě je v mnohém lepší než kolo. Nemusím každou chvíli sesedat, stačí jen lehce přibrzdit a plynule přejít v chůzi. Je menší a lehčí, tak se s ní protáhnu i tam, kde to s kolem není možné. K jízdě mohu používat i chodník a navíc se nemusím převlékat do žádných antierotických cyklistických oblečků. Je levnější, bezpečnější, díky ní plním i to doporučení pravidelného sportu a pusu už mám zase od ucha k uchu. A co vy, přátelé, celé léto je před námi, tak jak to vypadá s vaším úsměvem?
Mia Kobosilová
Mami, pomoc, už ani Pollyanna nefunguje!
Když tohle uslyším v telefonu, je jediná pomoc – budeme si tak dlouho povídat a tak dlouho se objímat, až oči té které z mých dcer Pollyannu zase uvidí.
Mia Kobosilová
Bílá prodloužená – hořká vzpomínka na celý život
Šaty jako pro princeznu. Když si je oblékla, opravdu se proměnila v tu nejkrásnější princeznu na celém světě. Pyšná maminka chystala dceru na její první velkou společenskou událost. Obě byly plné nadšení a očekávání.
Mia Kobosilová
Milý zloději!
Tedy, abych to oslovení uvedla na pravou míru, zatím milý, protože nevím, který z mých milých přátel jsi právě TY. A to je to nejhorší, protože je teď musím podezřívat úplně všechny.
Mia Kobosilová
Nyklová si nakonec také dala říct
Pane, moje žena má zbytečně vyvinuté vnímání, ona slyší, i když klesá teploměr – vyprávěl kdysi Vladimír Menšík.
Mia Kobosilová
Neviděly jsme se tři Vlasty
A to už je tedy pěkně dlouho – celé tři týdny. Maminka se vždycky podiví, jak to uteklo, usměje se a vezme si ode mě časopisy. Je to takový náš rituál.
Mia Kobosilová
Jak jsem hledal zuby
Jsem sám v hospodě plné lidí. Sedím s kamarády u stolu, a přesto se cítím osamělý. Tak je aspoň pobavím tím, co se mi minulý týden přihodilo. Anebo raději ne, vždyť je to trapné a nechutné. Budou si myslet, že si vymýšlím, protože já bych si to taky myslel, kdyby se to nestalo mně samotnému.
Mia Kobosilová
Mějte se hezky a něco pro to dělejte!
Tenhle slogan občas zaslechnu z rozhlasových vln, když se Martina Kociánová loučí se svými posluchači. Je jednoduchý a výstižný. Každý si to svoje „hezko“ představuje trošku jinak a dělá pro ně jiné věci. A někdy mohou být i krásn
Mia Kobosilová
Špatné zprávy jsou pro ně jako droga
Sledováním médií můžete získat pocit, že život je vlastně nekonečný řetěz politováníhodných událostí. Jsou jedinci, kteří už téměř o ničem jiném nemluví a negativitu ze sebe přímo vyzařují. Když už se vám stane to neštěstí, že máte takového člověka dlouhodobě blízko sebe, je potřeba se mu bránit. Jinak z vás bude vysávat energii a motivaci k čemukoliv.
Mia Kobosilová
Měl zvláštní oči
Když pospíchám, potkám pokaždé v centru Brna několik známých, které jsem dlouho neviděla, ráda bych si s nimi popovídala, ale v tu chvíli to opravdu nejde. Tentokrát tomu bylo naopak. Žádný spěch, odpolední sluníčko příjemně hřálo a nikde kolem žádný povědomý obličej. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si domy. Od té doby, co v Brně nebydlím, připadám si tu jako turista. Myslím to v tom dobrém slova smyslu, protože si najednou všímám věcí, které jsem dříve vůbec nevnímala.
Mia Kobosilová
Jako malý harant
Když se sešla skupina návštěvníků k polední prohlídce Arcibiskupského zámku v Kroměříži, libovala jsem si, že výjimečně neobsahuje žádné malinkaté lidi. Většinou ječí nebo nějak jinak prudí, neboť ještě nemají k historii ten správný vztah. Jejich rodiče zřejmě nechápou, že z prohlídky nemá nic nejen jejich dítě, ale ani nikdo jiný. Už vzhledem k výšce vstupného se dá takové vyrušování těžko považovat za roztomilé.
Mia Kobosilová
Měli jsme k igelitkám citový vztah
Mé sebevědomí neznalo vrcholu, když jsem si jako školačka vykračovala s igelitkou, na které byly ještě patrné zbytky prošoupané reklamy na jeansy, cigarety nebo na kdovíco, jen když to bylo napsáno anglicky. Doma jsem ji pečlivě vyrovnala, složila do čtverečku a schovala do skříně.
Mia Kobosilová
Nelez tam, spadneš na kokos!
Nastal čas, kdy se já a moje vrstevnice pomalu začínáme stávat babičkami. Kamarádky to prožívají různě. Některá se snaží novou roli tutlat, neboť chce za každou cenu vypadat na třicet (marně), a další zase není schopna hovořit o ničem jiném, než jak ten jejich poklad krásně papá a kaká. Miminprostí přátelé se pak raději drží v dostatečné vzdálenosti.
Mia Kobosilová
Tak tomuhle dávám maximálně měsíc
Pomalovaná dodávka zastavila na obvyklém místě, z ampliónku se ozvala typická znělka a ženské z ulice nebo z vesnice se začaly sbíhat. Nakoupily pár předražených mražených výrobků, trošku poklábosily, ale jen tak, aby se nerozpustila zmrzlina, a zase každá zmizela za svými dveřmi.
Mia Kobosilová
Vůbec jí to neukazuj!
„Myslíš, že budeš žít na věky, nebo co?“ klepala si Zůza na čelo, když jsem jí u oběda nadšeně líčila, jak moc se těším na kurzy, které hodlám v nejbližší době absolvovat. „Že se ti ještě chce...“
Mia Kobosilová
Milenec v šupleti
Bývalí spolužáci by se měli scházet častěji, aby to po dlouhých letech nebyl moc velký šok. My jsme středoškolská dobrodružství prožívali v „osmdesátkách“ a naposledy jsme se viděli před deseti lety. Původně jsem o sobotním srazu vůbec nechtěla psát, ale protože mi čerstvé dojmy stále ještě odsouvají z hlavy jiná témata, tak prostě musím.
Mia Kobosilová
Malej, ale šikovnej
Sotva holčičky odrostou plenkám, tak už vnímají, že princové v pohádkách musí být udatní a urostlí, aby se mohli utkat s drakem, nebo nějak jinak vysvobodit princeznu. Tyhle představy o mužných hrdinech později podporuje růžová a červená knihovna, případně romantické či erotické filmy. Nelze se potom divit, že po takovém chlapákovi touží žena i v reálném životě. Má totiž jasno: čím větší muž, tím větší chlap.
Mia Kobosilová
Když hlava neví, co pusa mluví
Určitě takové lidi znáte – žvaní, žvaní a vy už je nechcete poslouchat. Kradou vám čas. Zpravidla jde o jedince nejisté, kteří se snaží užvanit svou nervozitu. Už ani nevědí, co drmolí, ale zkrátka raději vydávají nějaké zvuky, jen aby to náhodou nevypadalo, že nemají co říct.
Mia Kobosilová
Copak je možné v bezpečném prostředí upálit psa?
„Děkujeme, že jste si našli čas a nahlásili nám obsah, který podle vašeho mínění porušuje naše Zásady komunity. Taková hlášení tvoří důležitou součást naší snahy učinit z Facebooku bezpečné a příjemné prostředí.“
Mia Kobosilová
Jenže na něj leze jaro i na podzim
Vystoupili jsme s Emilem každý z jiného konce vlaku, ale stačil mě doběhnout. Měli jsme částečně společnou cestu. Chvíli plácal o počasí, ale pak se zastavil. „Nemohla by ses kouknout do těch svých karet, jestli Leona někoho nemá?“
Mia Kobosilová
Jarní úklid i v hlavě
Včera jsem zaslechla v rozhlase, že by Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) potřeboval celých sedm let na to, aby získal tolik informací, kolik jsme dnes schopni „nasát“ za jediný den. Tedy někteří. A to jsem se kdysi učila, že byl německým básníkem, prozaikem, dramatikem, historikem umění, právníkem, politikem, biologem a k tomu všemu ještě stavitelem.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 180
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1663x