Mějte se hezky a něco pro to dělejte!
Stojím na ostrůvku a čekám na tramvaj. V kapse bundy mi vibruje telefon, tak ho vylovím a nic, žádný hovor, žádná zpráva. Za chvíli vibruje zase a opět nic. Dělá si srandu? Teprve, když se ozval znovu, došlo mi, že to nedělá mobil, ale můj prázdný žaludek. Dobře, méďo, vydrž, svezeme se dvě stanice, tam je skvělá vegetariánská restaurace, tak ti tam dolů něco pošlu, hovořila jsem v duchu k bručícímu orgánu. Tramvaj však nepřijížděla a mezi lidmi se začala šířit nervozita. Ach jo, jako kdyby jeden bručoun nestačil. Jé, tenhle dům museli opravit během minulých čtrnácti dní, protože posledně tak krásný nebyl, to bych si přece všimla. V podzimním sluníčku vypadal secesní činžák s novou bílou fasádou a zlatými ozdobami jako obří svatební dort. Pak jsem něco uviděla za oknem ve třetím patře a chtěla jsem to nějak ukázat i ostatním lidem. Protlačila jsem se na úplný kraj ostrůvku a pořád jsem se dívala do toho okna. Nahýbala jsem se doleva, doprava, nasazovala a sundávala brýle, až jsem upoutala jejich pozornost. Začali zvedat hlavy, aby zjistili, na co to tam ta ženská tak zírá. „Jé, koníček“, ukazovalo prstem do okna dítě, které zvedla maminka do náruče. A to už se podívali skoro všichni a také uviděli velkého, zřejmě starožitného houpacího koně, který zabíral dobré dvě třetiny okna. A když už měli zvednuté hlavy, všimli si dalších ozdobených oken a balkonů v horních patrech domu, a vzájemně se na ně upozorňovali. Když přijela tramvaj, zapomněli řidiči vynadat. Jak je důležité mít zvednutou hlavu a koukat kolem sebe, si uvědomilo také pár lidí právě o ty dvě zastávky dál. Ulici, která se jmenuje Malátova, má většina obyvatel Brna spojenu s vyhlášeným policejním hnízdem. Já už ne. Šla jsem z kopce k restauraci, on po protější straně do kopce, a vypadal zvláštně. Starý muž s dlouhými stříbrnými vlasy. Tuhle ulici lemují stromy a on na každý, kolem kterého šel, položil ruce a hovořil k němu. Jen pár slov a zase pokračoval k dalšímu. Protože je v těch místech úzký chodník a ještě kráčeli lidé v protisměru, začaly se za stříbrným pánem hromadit pospíchající postavy, s pohledem většinou upřeným k zemi. Vmáčkla jsem se do jednoho vchodu a pozorovala to vznikající procesí. Ani jsem nečekala, že budu svědkem scény, jako vystřižené z grotesky. Ve chvíli, kdy jsem si všimla, že ten muž jeden strom vynechal, uvědomil si to on také, a zacouval… V tom kopci měl dominoefekt opravdu neobvyklou razanci. Začaly létat ruce, nohy, tašky a nadávky. Stříbrný muž se otočil a udiveně sledoval to nadělení, aniž by tušil, co se vlastně děje. Potom se v klidu vrátil ke svým stromům, do svého světa. V obavě, aby mu někdo nezačal nadávat, jsem ještě raději zůstala poblíž, ale naštěstí se nic takového nestalo. A mě by nejvíc zajímalo, co těm stromům vlastně vyprávěl.
Mia Kobosilová
Mami, pomoc, už ani Pollyanna nefunguje!
Když tohle uslyším v telefonu, je jediná pomoc – budeme si tak dlouho povídat a tak dlouho se objímat, až oči té které z mých dcer Pollyannu zase uvidí.
Mia Kobosilová
Bílá prodloužená – hořká vzpomínka na celý život
Šaty jako pro princeznu. Když si je oblékla, opravdu se proměnila v tu nejkrásnější princeznu na celém světě. Pyšná maminka chystala dceru na její první velkou společenskou událost. Obě byly plné nadšení a očekávání.
Mia Kobosilová
Milý zloději!
Tedy, abych to oslovení uvedla na pravou míru, zatím milý, protože nevím, který z mých milých přátel jsi právě TY. A to je to nejhorší, protože je teď musím podezřívat úplně všechny.
Mia Kobosilová
Nyklová si nakonec také dala říct
Pane, moje žena má zbytečně vyvinuté vnímání, ona slyší, i když klesá teploměr – vyprávěl kdysi Vladimír Menšík.
Mia Kobosilová
Neviděly jsme se tři Vlasty
A to už je tedy pěkně dlouho – celé tři týdny. Maminka se vždycky podiví, jak to uteklo, usměje se a vezme si ode mě časopisy. Je to takový náš rituál.
Mia Kobosilová
Jak jsem hledal zuby
Jsem sám v hospodě plné lidí. Sedím s kamarády u stolu, a přesto se cítím osamělý. Tak je aspoň pobavím tím, co se mi minulý týden přihodilo. Anebo raději ne, vždyť je to trapné a nechutné. Budou si myslet, že si vymýšlím, protože já bych si to taky myslel, kdyby se to nestalo mně samotnému.
Mia Kobosilová
Špatné zprávy jsou pro ně jako droga
Sledováním médií můžete získat pocit, že život je vlastně nekonečný řetěz politováníhodných událostí. Jsou jedinci, kteří už téměř o ničem jiném nemluví a negativitu ze sebe přímo vyzařují. Když už se vám stane to neštěstí, že máte takového člověka dlouhodobě blízko sebe, je potřeba se mu bránit. Jinak z vás bude vysávat energii a motivaci k čemukoliv.
Mia Kobosilová
Měl zvláštní oči
Když pospíchám, potkám pokaždé v centru Brna několik známých, které jsem dlouho neviděla, ráda bych si s nimi popovídala, ale v tu chvíli to opravdu nejde. Tentokrát tomu bylo naopak. Žádný spěch, odpolední sluníčko příjemně hřálo a nikde kolem žádný povědomý obličej. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si domy. Od té doby, co v Brně nebydlím, připadám si tu jako turista. Myslím to v tom dobrém slova smyslu, protože si najednou všímám věcí, které jsem dříve vůbec nevnímala.
Mia Kobosilová
Jako malý harant
Když se sešla skupina návštěvníků k polední prohlídce Arcibiskupského zámku v Kroměříži, libovala jsem si, že výjimečně neobsahuje žádné malinkaté lidi. Většinou ječí nebo nějak jinak prudí, neboť ještě nemají k historii ten správný vztah. Jejich rodiče zřejmě nechápou, že z prohlídky nemá nic nejen jejich dítě, ale ani nikdo jiný. Už vzhledem k výšce vstupného se dá takové vyrušování těžko považovat za roztomilé.
Mia Kobosilová
Měli jsme k igelitkám citový vztah
Mé sebevědomí neznalo vrcholu, když jsem si jako školačka vykračovala s igelitkou, na které byly ještě patrné zbytky prošoupané reklamy na jeansy, cigarety nebo na kdovíco, jen když to bylo napsáno anglicky. Doma jsem ji pečlivě vyrovnala, složila do čtverečku a schovala do skříně.
Mia Kobosilová
Nelez tam, spadneš na kokos!
Nastal čas, kdy se já a moje vrstevnice pomalu začínáme stávat babičkami. Kamarádky to prožívají různě. Některá se snaží novou roli tutlat, neboť chce za každou cenu vypadat na třicet (marně), a další zase není schopna hovořit o ničem jiném, než jak ten jejich poklad krásně papá a kaká. Miminprostí přátelé se pak raději drží v dostatečné vzdálenosti.
Mia Kobosilová
Tak tomuhle dávám maximálně měsíc
Pomalovaná dodávka zastavila na obvyklém místě, z ampliónku se ozvala typická znělka a ženské z ulice nebo z vesnice se začaly sbíhat. Nakoupily pár předražených mražených výrobků, trošku poklábosily, ale jen tak, aby se nerozpustila zmrzlina, a zase každá zmizela za svými dveřmi.
Mia Kobosilová
Vůbec jí to neukazuj!
„Myslíš, že budeš žít na věky, nebo co?“ klepala si Zůza na čelo, když jsem jí u oběda nadšeně líčila, jak moc se těším na kurzy, které hodlám v nejbližší době absolvovat. „Že se ti ještě chce...“
Mia Kobosilová
Milenec v šupleti
Bývalí spolužáci by se měli scházet častěji, aby to po dlouhých letech nebyl moc velký šok. My jsme středoškolská dobrodružství prožívali v „osmdesátkách“ a naposledy jsme se viděli před deseti lety. Původně jsem o sobotním srazu vůbec nechtěla psát, ale protože mi čerstvé dojmy stále ještě odsouvají z hlavy jiná témata, tak prostě musím.
Mia Kobosilová
Už máte řidičák na koloběžku?
Zbavte se všeho, co vás stresuje, pravidelně sportujte a oddávejte se sexu. Tahle slova z úst psychologa se mi vybavila, když jsem se přistihla, že se mi najednou vůbec nechce usmívat, jsem podrážděná, unavená a ke všemu děsně protivná. Jenže ono se to lehce radí. S posledním bodem žádný problém nebude, ale jak mám odstranit původce stresu, aniž bych pak musela strávit zbytek života za mřížemi?
Mia Kobosilová
Malej, ale šikovnej
Sotva holčičky odrostou plenkám, tak už vnímají, že princové v pohádkách musí být udatní a urostlí, aby se mohli utkat s drakem, nebo nějak jinak vysvobodit princeznu. Tyhle představy o mužných hrdinech později podporuje růžová a červená knihovna, případně romantické či erotické filmy. Nelze se potom divit, že po takovém chlapákovi touží žena i v reálném životě. Má totiž jasno: čím větší muž, tím větší chlap.
Mia Kobosilová
Když hlava neví, co pusa mluví
Určitě takové lidi znáte – žvaní, žvaní a vy už je nechcete poslouchat. Kradou vám čas. Zpravidla jde o jedince nejisté, kteří se snaží užvanit svou nervozitu. Už ani nevědí, co drmolí, ale zkrátka raději vydávají nějaké zvuky, jen aby to náhodou nevypadalo, že nemají co říct.
Mia Kobosilová
Copak je možné v bezpečném prostředí upálit psa?
„Děkujeme, že jste si našli čas a nahlásili nám obsah, který podle vašeho mínění porušuje naše Zásady komunity. Taková hlášení tvoří důležitou součást naší snahy učinit z Facebooku bezpečné a příjemné prostředí.“
Mia Kobosilová
Jenže na něj leze jaro i na podzim
Vystoupili jsme s Emilem každý z jiného konce vlaku, ale stačil mě doběhnout. Měli jsme částečně společnou cestu. Chvíli plácal o počasí, ale pak se zastavil. „Nemohla by ses kouknout do těch svých karet, jestli Leona někoho nemá?“
Mia Kobosilová
Jarní úklid i v hlavě
Včera jsem zaslechla v rozhlase, že by Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) potřeboval celých sedm let na to, aby získal tolik informací, kolik jsme dnes schopni „nasát“ za jediný den. Tedy někteří. A to jsem se kdysi učila, že byl německým básníkem, prozaikem, dramatikem, historikem umění, právníkem, politikem, biologem a k tomu všemu ještě stavitelem.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 180
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1663x