A jak jste dělali děti?

U mých příbuzných na toaletě byla vždycky radost posedět. Myslím to doslova, protože už z dětství si pamatuji, že tam nikdy nechybělo poslední číslo Dikobrazu. Místnůstka se tudíž každou chvíli otřásala nejen salvami, které jsou pro toto místo typické, ale také salvami smíchu.

V poslední době už tam však ležívá jen bulvár. Tyhle časopisy si většinou nakupují mladí do vlaku, když jedou na víkend z města domů. Zmiňovaná toaleta se totiž nachází na venkovském statku. Bydlí tam sestra mé babičky s manželem (teta Květa a strýc Adolf), jejich děti a dospívající vnoučata. Při jedné odpolední debatě nad šálkem kávy jsme na ten starý Dikobraz s nostalgií vzpomínali. „Dřív se aspoň člověk zasmál“, povídá teta, „ale tohle? Vždyť je zajímá jen to, co kde komu vykouklo, jak má která velká prsa a kdo si s kým něco začal. A ten můj blázen do toho pořád čumí. Dokonce si nechal napsat silnější brejle.“ Strýc se jen šibalsky usmíval a já mu rozuměla. S tetou si v životě moc koukání neužil. Oba pocházejí z jedné vesnice a brali se hodně mladí. Květa měla vždycky krapet nadváhu a byla hrozně stydlivá, což jí vydrželo až do vysokého věku. Před časem je přijela navštívit moje maminka. To už byli oba v důchodu, dětem uvolnili hlavní část domu a bydleli si spokojeně ve dvou místnůstkách na výměnku. „Květuško, tobě se rozbilo to velké zrcadlo v knihovně?“ všimla si máma nějaké změny. „Ne, já jsem ho oddělala schválně, protože Adolf mě v něm pozoroval, když jsem se vedle v kuchňce převlékala.“ „Vždyť je to tvůj manžel, tak to přece nevadí, ne?“ divila se máma. „On mě ještě nikdy nahou neviděl!“ „Páni, a jak jste dělali děti?“ „No přece potmě.“ Podotýkám, že v tom nebyly žádné náboženské důvody, ale jen a jen stydlivost. Navíc byla teta vždycky generál, tak se strýc neodvážil protestovat. Pár měsíců po této návštěvě přijela zase Květa na oplátku k mámě do města. Večer seděly, povídaly si, popíjely vínko a teta obdivovala množství televizních programů. To doma nemají. Jenže jak si je tak podrobně prohlížela, problikala se až k těm nemravným. Zrovna si to tam dva pořádně rozdávali a teta zůstala jako opařená. Něco takového ještě nikdy neviděla. Když aktéři přešli orálnímu sexu, vykulila oči: „Je to vůbec možné?“ Druhý den přijely obě na návštěvu za mnou a teta byla tak plná zážitků, že mi hned líčila, co všechno viděla. „To možná bude Adolf koukat!“ prohlásila máma, když jsme Květě mávaly do vlaku. Jestli konečně koukal, to nevím. Jisté ale je, že extrémy jsou na nic. Na jedné straně je smutné, když k někomu přijde osvěta téměř na sklonku života, na druhé straně zase někteří už roupama něvědí, co by ještě vymysleli.