Jednou ANO, jednou NE,

rozhodnout je nesnadné… Už si ani nevzpomínám, jak ta písnička pokračuje, ale docela by mě zajímalo, kde se vlastně nachází hranice mezi tím, jestli je člověk ještě „hodnej“ nebo už „blbej“?

Někteří rodiče vštěpují svým potomkům, že jen když budou hodní a každému vyhoví a ustoupí, budou je mít lidé rádi. Pokud ne, ostatní si pomyslí, že jsou zlí a sobečtí. Co bývá výsledkem? Zpravidla nízké sebevědomí a pocit viny, kdykoliv někomu nelze vyhovět. Takhle to ovšem nefunguje. Množství toho, co dáváme a dostáváme nesmí být dlouhodobě v nepoměru, protože bychom to s největší pravděpodobností odnesli duševními nebo tělesnými potížemi. Platí to úplně všude – jak v rodině, tak v zaměstnání nebo mezi kamarády a známými. Japonci říkají něco, co zní jako „OTAGAJAMA“ a zhruba to znamená: „Rádi jsme vám pomohli a příště zase pomůžete vy nám“. A tak by to mělo být. Přeochotný člověk přitahuje jako magnet lidi, kteří ho využívají. Bývají mezi nimi velmi zdatní manipulátoři, kteří si dokáží šikovně usnadnit život tím, že ho druhým komplikují. Jednoho z nich jsem měla možnost sledovat přímo při „práci“ a nejvíce mě mrzelo, že mu nemůžu beztrestně nakopat zadek. Měl v pronájmu restauraci, která občas fungovala i jako hudební klub, a šířil kolem sebe image bývalého rockera. Ručičky však měl jako lachtan a práce se vyloženě štítil. Nelze mu ovšem upřít určité charisma a schopnost manipulovat s mladými děvčaty, která zaměstnával. Celé večery trůnil v personálním boxu, vznešeně konverzoval a pil jednu kávu za druhou. Nikdy ho nikdo neviděl vzít zástěru a zaskočit třeba za barem, když se nestíhalo nebo barmanka v horečce kolabovala. Pracovní dobu měly servírky tak dlouho, jak se chtěl šéf bavit se svými kamarádíčky a nad ránem ještě uklízely a čistily nechutně znečištěné záchody, protože pan majitel nehodlal platit uklízečku. Hospoda slušně vydělávala, ale holky byly věčně bez výplat a chyběly peníze na zboží. On měl totiž pan šéf velkou spotřebu. Nechal si stavět dům a rodinka byla zvyklá na luxus. Peníze si bral rovnou z tržby, jak se mu to zrovna hodilo. Dívky mimo svou práci jezdily pro zboží (nebude přece zbytečně platit za závoz), masírovaly milostpánovi záda, bolavá z věčného sezení, konejšily ho v jeho věčných depresích, hlídaly mu děti a za to nedostaly třeba tři měsíce výplatu. Mám tyto informace, protože se mezi nimi náhodou ocitla i moje dcera, která hledala při studiích brigádu. Vlastně dodnes nechápu, jak se mu dařilo holky takhle zblbnout. Představte si, že některé to vydržely i roky. Také mé dceři trvalo dost dlouho, než ho definitivně zavrhla. Tenkrát jsem se jí snažila vysvětlit, že ji nikdo nebude mít rád víc, protože udělá všechno, o co ji požádá. Naopak. Když si pak jednou dovolí nevyhovět, bude ta nejhorší. Nedala si říct, dokud sama bolestně nevyzkoušela, že to přesně takhle chodí. Uvědomme si rozdíl mezi slovy MUSÍM a CHCI nebo NECHCI. Musíme jenom umřít. Ostatní je jen a jen na našem rozhodnutí a nejsme povinni nikomu nic vysvětlovat, omlouvat se nebo vymlouvat. Výjimku tvoří jen muži jako např. Brad Pitt. Kdybych mu řekla NE, tak bych si to neodpustila do konce života a ještě celou smrt by mě to štvalo.