Měli jsme k igelitkám citový vztah
Vyprávěla jsem to své osmnáctileté dceři, a velmi jsem ji pobavila líčením nesmírné tragédie, která nastala, když jsem si ten zápaďácký poklad propíchla trojúhelníkovým pravítkem. Ale to už je nejméně třicetiletá historie. Dávno igelitky nenosím, ve vlaku neloupu vejce na tvrdo (uchich uch, to je puch), ani se na náměstí v Benátkách necpu zapařeným řízkem v chlebu. Vím, že tleskat v letadle po přistání je hodně velký trapas, a když jsem v Louvru viděla Čechy s batohy a v horolezeckých kostkovaných kalhotách s květinkou, tak jsem se fakt styděla místo nich. Mnoho lidí si však zachovalo silnou náklonnost k igelitovým taškám dodnes. Někteří jsou obdivuhodně věrní, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že lze mezi přehlídkou ušatých pytlíků současných obchodních řetězců zaznamenat i výskyt reklamy na Carrefour, který opustil český trh již v roce 2006. V ulicích našich měst je zatím milovníků igelitek takové množství, že vlastně splynou, nijak nevyčnívají, neupozorňují na sebe a přežívají si v klídečku, teple a smrádečku za každých okolností. Horší je, když vyjedou do zahraničí, kde budí nežádoucí pozornost, a neúnavně se tak starají o špatnou pověst všech Čechů. Však to vyzkoušejte sami a zeptejte se v cizině místních, podle čeho všeho neomylně poznají české turisty. Samozřejmě to nejsou zdaleka jen ty tašky. Ale to byl jen takový povzdech, protože mladí už to vnímají většinou úplně jinak. Dcera si přišla ke mně do práce pro vyprané ložní prádlo. Bydlí v podnájmu a ještě tam nemá pračku. Problém byl v tom, že si nepřinesla žádné zavazadlo a prádlo bylo zabaleno jen v hedvábném papíře. Nebyla v tu chvíli jiná možnost, než vzít zavděk Tesco igelitkou, kterou měla pečlivě poskládanou v zásuvce kolegyně ze sousední kanceláře. Karolíně šly sice oči šejdrem, ale usoudila, že těch pár zastávek tramvají přežije, i když bude „úplně nemožná“. Tedy za předpokladu, že nepotká nikoho známého. Když odcházela, začalo silně pršet. „Máš deštník?“ „Ne, ale to neřeš.“ „Počkej, mám tady jeden rezervní,“ zalovila jsem ve skříňce. Nic moc, takový tygrovaný s divnou oranžovou kostkou místo rukojeti, vlastně docela příšerný, koupený nouzově na stánku, když mě zaskočil déšť, ale aspoň nebude mokrá… „Mami, néé!“ „Vem si ho, vždyť tam lije!“ „To nevadí, už stačí ta igelitka,“ konstatovala dcera suše, což mi způsobilo záchvat smíchu. Úplně jsem si vybavila, jak trpím, když se mi moje maminka snažila vnutit nemoderní baret. Ten trapas, co kdyby mě někdo viděl. Už ve výtahu jsem ho měla nacpaný v tašce. Karolína sice zmokla, ale aspoň mám jistotu, že si nikdy nebude prohlížet antické památky v Římě s Billa igelitkou v jedné ruce a paštikou v druhé.
Mia Kobosilová
Mami, pomoc, už ani Pollyanna nefunguje!
Když tohle uslyším v telefonu, je jediná pomoc – budeme si tak dlouho povídat a tak dlouho se objímat, až oči té které z mých dcer Pollyannu zase uvidí.
Mia Kobosilová
Bílá prodloužená – hořká vzpomínka na celý život
Šaty jako pro princeznu. Když si je oblékla, opravdu se proměnila v tu nejkrásnější princeznu na celém světě. Pyšná maminka chystala dceru na její první velkou společenskou událost. Obě byly plné nadšení a očekávání.
Mia Kobosilová
Milý zloději!
Tedy, abych to oslovení uvedla na pravou míru, zatím milý, protože nevím, který z mých milých přátel jsi právě TY. A to je to nejhorší, protože je teď musím podezřívat úplně všechny.
Mia Kobosilová
Nyklová si nakonec také dala říct
Pane, moje žena má zbytečně vyvinuté vnímání, ona slyší, i když klesá teploměr – vyprávěl kdysi Vladimír Menšík.
Mia Kobosilová
Neviděly jsme se tři Vlasty
A to už je tedy pěkně dlouho – celé tři týdny. Maminka se vždycky podiví, jak to uteklo, usměje se a vezme si ode mě časopisy. Je to takový náš rituál.
Mia Kobosilová
Jak jsem hledal zuby
Jsem sám v hospodě plné lidí. Sedím s kamarády u stolu, a přesto se cítím osamělý. Tak je aspoň pobavím tím, co se mi minulý týden přihodilo. Anebo raději ne, vždyť je to trapné a nechutné. Budou si myslet, že si vymýšlím, protože já bych si to taky myslel, kdyby se to nestalo mně samotnému.
Mia Kobosilová
Mějte se hezky a něco pro to dělejte!
Tenhle slogan občas zaslechnu z rozhlasových vln, když se Martina Kociánová loučí se svými posluchači. Je jednoduchý a výstižný. Každý si to svoje „hezko“ představuje trošku jinak a dělá pro ně jiné věci. A někdy mohou být i krásn
Mia Kobosilová
Špatné zprávy jsou pro ně jako droga
Sledováním médií můžete získat pocit, že život je vlastně nekonečný řetěz politováníhodných událostí. Jsou jedinci, kteří už téměř o ničem jiném nemluví a negativitu ze sebe přímo vyzařují. Když už se vám stane to neštěstí, že máte takového člověka dlouhodobě blízko sebe, je potřeba se mu bránit. Jinak z vás bude vysávat energii a motivaci k čemukoliv.
Mia Kobosilová
Měl zvláštní oči
Když pospíchám, potkám pokaždé v centru Brna několik známých, které jsem dlouho neviděla, ráda bych si s nimi popovídala, ale v tu chvíli to opravdu nejde. Tentokrát tomu bylo naopak. Žádný spěch, odpolední sluníčko příjemně hřálo a nikde kolem žádný povědomý obličej. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si domy. Od té doby, co v Brně nebydlím, připadám si tu jako turista. Myslím to v tom dobrém slova smyslu, protože si najednou všímám věcí, které jsem dříve vůbec nevnímala.
Mia Kobosilová
Jako malý harant
Když se sešla skupina návštěvníků k polední prohlídce Arcibiskupského zámku v Kroměříži, libovala jsem si, že výjimečně neobsahuje žádné malinkaté lidi. Většinou ječí nebo nějak jinak prudí, neboť ještě nemají k historii ten správný vztah. Jejich rodiče zřejmě nechápou, že z prohlídky nemá nic nejen jejich dítě, ale ani nikdo jiný. Už vzhledem k výšce vstupného se dá takové vyrušování těžko považovat za roztomilé.
Mia Kobosilová
Nelez tam, spadneš na kokos!
Nastal čas, kdy se já a moje vrstevnice pomalu začínáme stávat babičkami. Kamarádky to prožívají různě. Některá se snaží novou roli tutlat, neboť chce za každou cenu vypadat na třicet (marně), a další zase není schopna hovořit o ničem jiném, než jak ten jejich poklad krásně papá a kaká. Miminprostí přátelé se pak raději drží v dostatečné vzdálenosti.
Mia Kobosilová
Tak tomuhle dávám maximálně měsíc
Pomalovaná dodávka zastavila na obvyklém místě, z ampliónku se ozvala typická znělka a ženské z ulice nebo z vesnice se začaly sbíhat. Nakoupily pár předražených mražených výrobků, trošku poklábosily, ale jen tak, aby se nerozpustila zmrzlina, a zase každá zmizela za svými dveřmi.
Mia Kobosilová
Vůbec jí to neukazuj!
„Myslíš, že budeš žít na věky, nebo co?“ klepala si Zůza na čelo, když jsem jí u oběda nadšeně líčila, jak moc se těším na kurzy, které hodlám v nejbližší době absolvovat. „Že se ti ještě chce...“
Mia Kobosilová
Milenec v šupleti
Bývalí spolužáci by se měli scházet častěji, aby to po dlouhých letech nebyl moc velký šok. My jsme středoškolská dobrodružství prožívali v „osmdesátkách“ a naposledy jsme se viděli před deseti lety. Původně jsem o sobotním srazu vůbec nechtěla psát, ale protože mi čerstvé dojmy stále ještě odsouvají z hlavy jiná témata, tak prostě musím.
Mia Kobosilová
Už máte řidičák na koloběžku?
Zbavte se všeho, co vás stresuje, pravidelně sportujte a oddávejte se sexu. Tahle slova z úst psychologa se mi vybavila, když jsem se přistihla, že se mi najednou vůbec nechce usmívat, jsem podrážděná, unavená a ke všemu děsně protivná. Jenže ono se to lehce radí. S posledním bodem žádný problém nebude, ale jak mám odstranit původce stresu, aniž bych pak musela strávit zbytek života za mřížemi?
Mia Kobosilová
Malej, ale šikovnej
Sotva holčičky odrostou plenkám, tak už vnímají, že princové v pohádkách musí být udatní a urostlí, aby se mohli utkat s drakem, nebo nějak jinak vysvobodit princeznu. Tyhle představy o mužných hrdinech později podporuje růžová a červená knihovna, případně romantické či erotické filmy. Nelze se potom divit, že po takovém chlapákovi touží žena i v reálném životě. Má totiž jasno: čím větší muž, tím větší chlap.
Mia Kobosilová
Když hlava neví, co pusa mluví
Určitě takové lidi znáte – žvaní, žvaní a vy už je nechcete poslouchat. Kradou vám čas. Zpravidla jde o jedince nejisté, kteří se snaží užvanit svou nervozitu. Už ani nevědí, co drmolí, ale zkrátka raději vydávají nějaké zvuky, jen aby to náhodou nevypadalo, že nemají co říct.
Mia Kobosilová
Copak je možné v bezpečném prostředí upálit psa?
„Děkujeme, že jste si našli čas a nahlásili nám obsah, který podle vašeho mínění porušuje naše Zásady komunity. Taková hlášení tvoří důležitou součást naší snahy učinit z Facebooku bezpečné a příjemné prostředí.“
Mia Kobosilová
Jenže na něj leze jaro i na podzim
Vystoupili jsme s Emilem každý z jiného konce vlaku, ale stačil mě doběhnout. Měli jsme částečně společnou cestu. Chvíli plácal o počasí, ale pak se zastavil. „Nemohla by ses kouknout do těch svých karet, jestli Leona někoho nemá?“
Mia Kobosilová
Jarní úklid i v hlavě
Včera jsem zaslechla v rozhlase, že by Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) potřeboval celých sedm let na to, aby získal tolik informací, kolik jsme dnes schopni „nasát“ za jediný den. Tedy někteří. A to jsem se kdysi učila, že byl německým básníkem, prozaikem, dramatikem, historikem umění, právníkem, politikem, biologem a k tomu všemu ještě stavitelem.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 180
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1663x