Nikdo nemá rád nervózní lidi

Cítíme se s nimi totiž velmi nepohodlně, a pokud nejsme rození salámisté, tak na nás svoji nervozitu lehce přenesou.

Nemám na mysli nervozitu, kterou má člověk před pracovním pohovorem nebo před těžkou zkouškou, ani tu, která paralyzuje nesmělého chlapce před schůzkou s krásnou dívkou. Chci jen upozornit na některé lidi z našeho okolí, kteří se nám svým rozpoložením a životním postojem pravidelně snaží pokazit náladu. Samozřejmě je pouze naše věc, jak je na sebe necháme působit, zda nás otráví nebo je budeme ignorovat. Já se jim většinou snažím nabídnout pomoc, ale často je to jako s tím hrachem a s tou stěnou – však víte. Oni to většinou nedělají schválně, naopak, chtějí být užiteční, zavděčit se. Rodiče jim vtloukali do hlavy, že sobectví je moc špatná vlastnost a posluhovat druhým je cestou do nebe. Celoživotně se přehnaně starají o druhé a mají pocit, že bez nich by nic nešlo. Berou na sebe starosti ostatních jak doma, tak v zaměstnání, ale stejně mají pocit, že je to málo. Když píšu tyhle řádky, úplně před sebou vidím jednu ze svých kamarádek. Vždycky plánuje, co spolu podnikneme, píše, jak moc se těší, ale pak setkání třikrát odloží, a když konečně přijde, tak bych z ní brečela. Je vyčerpaná, frustrovaná a nepřiměřené nároky, které na sebe má, u ní vyvolávají neutuchající nervozitu, pocit viny a stresu. Nevydrží na jednom místě, mluví překotně, každou chvíli telefonuje, a když už si na chvíli sedne, tak do něčeho bubnuje, nedívá se mi do očí a já vlastně ani nevím, jestli vůbec vnímá, co jí říkám. Někdy se cítí nedoceněná, ale naposledy se mi zdála až rezignovaná, což ve mně začalo budit podezření, že se pomalu začíná propracovávat k syndromu vyhoření. Je nejvyšší čas s tím něco dělat, protože, jak říká psycholog Aleš Kalina: „Nejprve musím myslet na sebe a být sobcem, abych pak mohl dávat jiným. Pokud jsem pramenem, který nemá dost vody pro sebe, nemůžu vytékat ven a zavlažovat okolí.“ Slíbila mi, že se pokusí svůj život zpomalit a popřemýšlí, co by se dalo změnit, vyrušit nebo dělat snadněji. Samozřejmě to nepůjde ze dne na den, ale pěkně po malých krůčcích. Prvním je třeba to, že bude mluvit pomaleji a polohlasně. Hned to začala trénovat. Dokonce tak důsledně, že jsem si připadala jako nahluchlá. Každý den absolvuje minimálně půlhodinovou procházku, za kterou se však nepovažuje to, že pádí od vlaku do obchoďáku. Také si vzpomene, jaká činnost ji kdysi bavila a pokusí se k ní vrátit. Předpokládám, že v jejím případě to bude hra na kytaru nebo malování. Máme se vidět příští týden, tak jsem zvědavá, jestli jsem se trefila. Lidé v jejím nejbližším okolí mají svoje ručičky a nožičky, takže není nejmenší důvod k tomu, aby jim posluhovala a dělala za ně jejich práci, aby oni mohli déle odpočívat. Když tohle pochopí, tak věřím, že se mi časem vrátí i kamarádka, se kterou je radost se vidět. Proto buďme klidní a naše okolí se s námi bude cítit dobře. Každý má své starosti a vůbec si nezaslouží, abychom na něj hned začali chrlit ty svoje. Než večer usnete, vzpomeňte si, koho jste dnes potěšili nebo rozesmáli. To je nejdůležitější! A když se vám bude chtít, tak mi o tom napište, budu moc ráda.