Jak jsme ty křivdy spálily

„Představ si, on mi řekl, že půjde do nevěstince, když s ním nebudu spát,“ líčila mi Radka při každé návštěvě se slzami v očích, jako kdyby jí to řekl před hodinou. Její manžel sice něco takového vyslovil, i když určitě méně kultivovaně, ovšem bylo to při hádce, která proběhla před lety. Teď už mají dva roky po rozvodu. Mně však připadá mnohem podstatnější důvod, proč s ním vlastně nechtěla spát, že ho to donutilo k takovému prohlášení.

Radka se svým nevydařeným manželstvím stále velmi trápí. Neklapalo jim to, takové věci se stávají, každý čekal od manželství něco jiného, tak šli po pěti letech od sebe a život jde dál. Neměli děti, ani velký majetek, tak to nebyla žádná tragédie. Aspoň z mého pohledu. Radka se však nepřetržitě trestá útrpnými myšlenkami, lituje se a probírá „šanony“. Ty má totiž poskládány v hlavě a v nich přesně zařazeny všechny křivdy, které na ní byly od dětství spáchány a každý škaredý pohled, kterým se na ni kdo podíval. Problém je v tom, že se Radka není sama schopna pohnout z místa. Pár mužů o ni sice projevilo zájem, ale protože jim při první příležitosti začala „předčítat“ ze svého archivu, tak vzali rychle nohy na ramena v obavě, že budou také za nějakou hloupost do smrti šanonizováni. Pokud se jí nepodaří přestat se trápit tím, co nejde vyřešit a nepohřbí minulost jednou pro vždy, nepřestane být opuštěná, nešťastná a zlostná. Se svými návrhy na změnu účesu, šatníku, práce nebo bydlení jsem vůbec neuspěla, nezaujaly ji ani žádné kulturní nebo sportovní aktivity a pořád si jen mlela svou o tom, jaká je strašná smolařka. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet ještě jeden postup. Koupila jsem pár papírových složek na dokumenty, první jsem nadepsala DÍTĚ DOMA a Radka dostala za úkol přemístit šanon z hlavy do složky. Každou křivdu pěkně na zvláštní papír. Za tři dny volala, že už to má hotové. Zatopila jsem v krbu, sedly jsme si a Radka četla z prvního listu: „Jdu s nevlastním otcem plavat do bazénu. Maminka stojí na balkoně ve čtvrtém patře a já jí mávám. Jdeme dál, znovu se otáčím a mávám. Otec mi dává žderchu do zad a říká, že jestli se ještě jednou otočím, tak nikam nepůjdeme. Chci se na maminku ještě aspoň podívat, obrátím se a on mi začne nadávat a vracíme se domů. Pláču a nechápu, co je na tom zlého, když zamávám mamince.“ Chvíli jsme mluvily o tom, proč se takhle choval. Mohl mít starosti v práci, mohlo ho něco bolet nebo byl jen unavený a nervózní. Dnes už nežije a je na čase mu odpustit. Radka zmačkala papír a se slovy – ODPOUŠTÍM TI – vhodila papír do ohně. Stejným způsobem jsme pokračovaly tak dlouho, až byla sloha prázdná a nakonec jsme ji také spálily. Další šanon, který jsme přemisťovaly, se jmenoval DÍTĚ VE ŠKOLE a postup byl naprosto stejný. Na prvním papíře stálo: „Andrea mi dala po tělocviku v šatně facku.“ Když jsme tuhle větičku začaly rozebírat, tak se ukázalo, že Radka schválně kazila vybíjenou a ještě se Andreje pošklebovala, že to moc žere. „Promiň, Andreo, vlastně jsem za to mohla já,“ řekla Radka, když házela papír do ohně. „Ale mlátit jsi mě hned nemusela,“ dodala potichu. Teď nás čekají slohy s názvy ZAMĚSTNÁNÍ a MANŽELSTVÍ. Radka zkusí postupně odpustit všem a hlavně sobě, aby se konečně mohla začít mít ráda. Jak říká můj oblíbený kouč Aleš Kalina: „Milovat sebe je základem pro hezký vztah. Polorozbořené stavby nemohou poskytnout hezké bydlení. Jsem-li osobností se špatným vztahem k sobě, nemohu chtít skvělého partnera. Vrána k vráně sedá a ruina ruinu staví.