Věci se mění smutně i vesele

Otvírala jsem si nový účet v nové bance. Milá slečna drmolila naučené věty, a protože další ostrůvky pro klienty byly na doslech, zaregistrovala jsem, že ostatní zaměstnanci drmolí úplně stejně. Jako naprogramovaní roboti. Profesionální, ale naprosto neosobní. O to více jsem si uvědomovala, že sedím na tom stejném místě, kde jsme kdysi sedávali s manželem a usrkávali portské víno, které měl tolik rád.

Tehdy tu ještě nebyla banka, dokonce ani restaurace Potrefená Husa, ale vyhlášená brněnská kavárna Bellevue. Byla otevřena v roce 1913 a v prvorepublikové době do ní chodil například Leoš Janáček nebo Jiří Mahen. K pozdějším slavným návštěvníkům patřili třeba Jan Skácel a Oldřich Mikulášek. Překlad francouzského názvu Bellevue je krásný výhled – a ten tu opravdu byl. Po revoluci začala kavárna chátrat a i když v devadesátých letech proběhl pokus o její oživení, už se to nějak nepodařilo. Když jsem z té banky vyšla, bylo mi trošku smutno a rozhlížela jsem se, jestli zahlédnu nějaký obchod, který si pamatuji z dětství a zůstal na svém místě. Chodila jsem centrem, až jsem objevila „Drogerii na Orlí“. Nadšeně jsem vstoupila, ale bylo to zklamání, protože v tomhle případě se čas zastavil tam, kde zrovna nemusel. Obchod totiž zůstal stejně příšerný jako před desítkami let – chaos, málo místa a nepříjemná pokladní, která se šklebila a na mé poděkování a pozdrav nevydala vůbec žádný zvuk. Tak to jsem si moc nepomohla. Raději jsem vsadila na jistotu a zašla jsem si pro dávku pohody a pohlazení rukou historie do knihkupectví Barvič a Novotný, které letos v červenci slavilo 130. výročí založení. Tam je mi dobře a vždycky najdu něco, čím si udělám radost. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a odnášela jsem si knihu Barrandov II – Zlatý věk 1933 – 1939. Opět moje oblíbená první republika, se kterou ten den ještě neměl být konec. Cestou k zaparkovanému autu mě napadlo, že ještě pozdravím svou kamarádku Helenu v second handu na Gorkého ulici. Když jsem k němu přišla, tak tam nebyl. Místo zatuchlého „sekáče“ jsem však našla poklad s názvem Koloniál, pěkným portálem a natřeným bicyklem opřeným o zeď. Koloniál – smíšené zboží, ale především exotické pochoutky ze zámořských kolonií a Vendelín Bajza ze seriálu Bylo nás pět. To bylo první, co mě napadlo a už jsem se tam hrnula. Dala jsem se do řeči s moc příjemnou majitelkou, která zrovna stála za pultem. Povídala mi o svém nápadu, který dlouho nosila v hlavě a teď se ho snaží s nasazením všech sil a financí realizovat. Sympatické nadšení, které vkládá do budování svého obchůdku mě úplně okouzlilo. Mimochodem, pány kromě toho jistě okouzlí i sama šéfová, protože je pěkná jako obrázek. Nutně jsem „potřebovala“ skoro všechno, co jsem tam viděla, ale vzhledem k tom , že už jsem utrácela v knihkupectví, odnesla jsem si ten den pouze šnečí paštiku s brusinkami, kančí klobásy a kávu, kterou jsem prostě musela mít už jen kvůli té úžasné pixle. Takže – konec dobrý, všechno dobré – jen mám pocit, že pokud budu takhle pokračovat, tak si na ten nově otevřený účet nebudu mít co dát.